FRANTIŠEK OMELKA
BLESKY NAD BESKYDAMI
Vyšlo jako 61. svazek
knihovny vybrané četby
pro mládež »JITRO«
František Omelka:
Ilustroval František Süsser
Publikace číslo 1810-228. Brno 1947
Nákladem KOMENIA, učitelského nakladatelství, společnosti s ručenímobmezeným, Praha VII, třída krále Jiřího VI. Čís. 4 — Brno,Leninova čís. 34 — Banská Bystrica
Tuto knihu připisuji památce svých synovců
JAROMÍRA OMELKY a BOHDANA OMELKY,
kteří obětovali své mladé životy za vlast.
Autor.
Tichý a zadumaný kraj. Kraj vysokých kopců, protáhlých strání,hlubokých ráztok a zurčících horských bystřin. Kraj velebné krásy,ale i tvrdé lopoty. Chceš-li sklidit trochu řídkého obilí nebobrambor, musíš se s přírodou bít a rvát.
V tomto kraji vyrostli kdysi zbojníci Ondráš a Juráš. Valašskýlid je opředl pověstmi a legendami. Povýšil je na hrdiny, jejichžsláva se roznesla daleko za hranice valašského území...
Dávno již zemřeli Ondráš a Juráš. Pohasla jejich sláva a vybledlokouzlo pověsti o nich. Dnes už je dovedou se zanícením vypravovatjenom nejstarší pamětníci minulých časů.
Zemřeli Ondráš a Juráš. Valašská statečnost však nezemřela. Doutnalapod povrchem všedního života. Až přišla chvíle, kdy zahořela znovujasným, oslnivým plamenem. To bylo tehdy, kdy ve všech obcíchhornatého kraje vyšlehly plameny vzpoury proti novodobým utlačovatelům.Valaši se stali mstiteli křivd a urážek, jimiž byl celý náš národzasypáván, haněn, tupen a srážen k zemi. Tisíce Ondrášů a Jurášůtřímaly zase v rukou zbraně a prapory svobody.
Byli to valašští partyzáni.
»Děti, vstávejte!« zvolala paní Čermáková na své tři školáky.Patnáctiletý Slávek se posadil na posteli.
»Dobré ráno, maminko! Kolik je hodin?« otázal se.
»Hned bude sedm. Máte co dělat!«
Slávek se protáhl a zatahal za vlasy o dva roky mladšího bratra.
»Jendo, vstávej! Už je půl osmé!« přidal půlhodinku, aby hopopohnal.
»Ach jej! Já bych ještě spal!« mnul si oči Jenda a pomalu slézal spostele. »A Olinka je už vzhůru?«
Slávek nakoukl do vedlejší světnice, kde spávala jejich osmiletásestřička s rodiči.
»Kdepak! Ta spí jak o půlnoci!«
Jenda přiskočil k Olinčině posteli a pošimral ji na prstech nanoze. »Vstávej, Olinko! Už bude osm,« přidal si další půlhodinku.
Olinka se chvíli převracela. Pak si náhle uvědomila, co Jenda řekl.Vymrštila se jako šipka.
»Cože? Osm? A proč jste mě nevzbudili?« začala nabírat.
Potom se však podívala na košilaté, neumyté, rozcuchané bratry ařekla vesele: »Oh, vy — cikáni! Kdyby bylo osm, to byste tu taknestáli!«
A zase spokojeně zavřela oči.
Ale již tu byla maminka.
»Tak co je dnes s vámi? Olinko, dolů! Rychle se oblékat — a už aťjste ve škole!« řekla rázně.
Po tomto zákroku se dali hbitě do práce. O půl osmé vycházeli zdomu. Paní Čermáková zůstala chvíli stát na prahu a s radostí amateřskou pýchou se dívala na své děti. Všichni byli tmavovlasí,černoocí, kypěli zdravím a bujností — radost se na ně podívat.
Jen Slávek ji v poslední době znepokojoval. Po osudném patnáctémbřeznu náhle zvážněl. Čím dál řidčeji zněl domem jeho veselý smích.Stále byl zamyšlen a málokdy šel mezi chlapce. Celé hodiny vydrželsedět u knih. A co četl! »Dějiny národu českého v Čechách a vMoravě« od Františka Palackého, historické romány Jiráskovy, velkýromán Zikmunda Wintra »Mistr Kampanus«, smutné povídky VáclavaBeneše Třebízského z doby pobělohorské, spisy Koptovy ze životanašich legionářů.
Oživl vždy až večer, když přišel z práce